Po projektu Pavel následuje projekt Sociální demokracie. Ukrajinizace politiky pokračuje
Na Ukrajině si jeden z regionálních oligarchů vybral jako politického favorita Volodymyra Zelenského, tak mu založil partaj Sluha lidu a začal připravovat jeho politickou kandidaturu. Rozhovor s finančníkem jménem Jan Barta, který takto platil kampaň Petra Pavla, podle Jaroslava Bašty ukazuje, že i u nás je to v podstatě podobné. A navíc pan podnikatel v euforii prozradil, že teď rozjíždí „projekt ČSSD“, což důvěryhodnost strany z Hybernské nepochybně posílí…
Jak se vám, pane poslanče, líbila inaugurace a nástup nového prezidenta? Mnozí to vnímali jako nový začátek, bylo tam to gesto s „opravenou standartou“, velkolepé Te Deum v katedrále, pan Pavel hovořil, že jsme všichni jeden tým…
Když jsem se 9. 3. zase ocitl ve Vladislavském sále Pražského hradu, uvědomil jsem si, že jde o mojí šestou inauguraci prezidenta. Poprvé jsem se jí jako poslanec zúčastnil v únoru 1998 po poslední volbě Václava Havla, který byl zvolen rozdílem jediného hlasu, protože poslanec Miroslav Sládek účelově seděl ve vyšetřovací vazbě. Podruhé se mi to povedlo jako velvyslanci v květnu 2004 v Moskvě po druhém zvolení Vladimíra Putina. Jako náměstek ministra zahraničních věcí jsem pak zastupoval Českou republiku v roce 2006 na inauguraci nové prezidentky Chile Michelle Bacheletové a o rok později jsem gratuloval nově zvolené hlavě státu Východního Timoru Ramosi Hortovi (kterého jsem poznal v Praze v roce 1993). Ještě jsem v únoru 2010 byl v Kyjevě na inauguraci Viktora Janukovyče.
Takže mohu srovnávat. Jako nejcivilizovanější mi v retrospektivě připadá to Chile. Naše poslední inaugurace měla výrazné východoevropské rysy, nijak nezměkčené monarchistickým nádechem. Alespoň víme, kdo nás opravdu táhne na Východ a maskuje to řečmi o tom, že patříme na Západ. Inu, co se v mládí naučíš…
Nadšení z nového prezidenta bylo pozorovatelné v rámci vládní pětikoalice, ale i části veřejnosti. Vrcholem nejspíš byl komiks v časopise Mateřídouška, ve kterém prezident poučuje kreslené postavičky. Pro vás jako pamětníka mnoha dob a mnoha prezidentů – není to až přehnaný kult osobnosti?
V tomto ohledu pamatuji leccos. Třeba oslavnou básničku na Stalina ve slabikáři pro první třídu, kterou můj mladší bratr už měl přelepenou. Každá nastupující totalita se snaží indoktrinovat hlavně nejmladší generaci. U nás jde o tradici ještě z dob II. republiky (1938 – 1939), o padesátých letech nemluvě. Kult nového prezidenta mi trochu připomíná takový hybrid mezi Antonínem Novotným, který si velmi zakládal na tom, že v nějaké anketě jej zvolili jako nejpohlednější hlavu státu, a Gustávem Husákem. Ten zase cítil potřebu vymezovat se vůči svému předchůdci Ludvíku Svobodovi, jehož se zbavil ústavním pučem.
První návštěva prezidenta směřovala na Slovensko, kde si porozuměl s prezidentkou Čaputovou (ta už mu gratulovala v jeho volebním štábu) a v debatě v divadle odsoudil demonstranty z Václavského náměstí jako „lidi, kteří chtějí bořit“ a takové, které nemůžete brát vážně. Co říkáte na takový postoj člověka, který 72 hodin předtím chtěl mít ve svém týmu všechny?
Myslím si, že lidé, kteří píší novému panu prezidentovi projevy by se měli podívat právě na rétoriku Gustáva Husáka z let 1969 – 72 a podvědomě (?) ji neopisovat. Záhy některé věci dojdou všem, nejen pamětníkům. Zatím postrádám výroky typu „Potřebujeme klid na práci“ či „Nechceme nikoho kráglovat, ale nenecháme si republiku krieglovat“. Třeba se jich také dočkáme. O zaprodancích imperialismu (ruského), ztroskotancích (dezolátech) už se mluví dlouho. Inspirace Husákovou normalizací bije do očí.
Co jste říkal na to, jakým způsobem prezident Pavel přistoupil k podpisu pod důchodovou novelou, kterou podepsal, ale zároveň vyzval k jejímu posouzení Ústavní soud?
Na první pohled jde o cynický alibismus, ale může tam být ještě jeden spodní a velmi nebezpečný motiv – snahu udělat z Ústavního soudu třetí (a nejdůležitější) komoru Parlamentu, která je svým způsobem podřízena prezidentovi.
Prezident řekl, že pokud opozice nepodá stížnost k Ústavnímu soudu, učiní tak on sám. Opozice, předpokládám, stížnost podávat bude. Co vy vnímáte jako nejzávažnější kolize s Ústavou?
Zneužití stavu legislativní nouze a ignorování ustanovení zákona o Jednacím řádu Poslanecké Sněmovny. Její předsedkyně k němu občas přistupovala způsobem, který jsem až doposud viděl pouze ve filmu Život a doba soudce Roy Beana. Ten také ze zákoníku vytrhával paragrafy, které se mu nelíbily nebo nehodily.
Co říkáte na samotný záměr vlády upravit valorizaci důchodů se zdůvodněním, že nikdo nepočítal s takto vysokou inflací?
Jde o velmi chabou výmluvu hned ze dvou zásadních důvodů. Vysoká inflace a rekordní zadlužování České republiky jsou důležitou součástí vládní politiky, která naskočila na tzv. Argentinskou vlnu, jejímž cílem je státní bankrot a potopení dvou třetin obyvatel ČR pod hranici bídy. Vedlejší motiv představovala snaha nenarušit špatnými zprávami zvolení Petra Pavla prezidentem ČR.
Vláda vyčítá opozici, že její řešení jsou populistická a nezodpovědná. Co říkáte na tyto argumenty?
Moje babička měla na podobnou argumentaci několik trefných úsloví. Některá jsou dnes politicky nekorektní, nicméně to nejkratší znělo: „Podle sebe soudím tebe.“ Od asociální vlády se nic jiného čekat nedá.
Podnikatel Jan Barta, který financoval kampaň Petra Pavla, po volbách otevřeně řekl, že teď chce investovat do toho, aby vládě vybudoval „demokratickou opozici“. „Opravdu bych byl rád, kdyby se na scénu vrátila sociální demokracie, zbavena toxických přívěsků navázaných na Miloše Zemana a jeho éru,“ řekl doslova podnikatel. Z vašeho pohledu dlouholetého sociálního demokrata – co říkáte na to, že se tato strana má stát „projektem“ (tak to sám nazývá) nějakého finančníka?
Myslím si, že křišťálově průhlednější příklad oligarchizace (či spíše ukrajinizace) české politiky asi nenajdeme. Stejně před lety na Ukrajině postupoval Ihor Kolomojskyj, když si vybral budoucího ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a založil jeho stranu Sluha lidu. Podobně koncipované politické strany mají na základě analogií s vývojem na Ukrajině připravit Českou republiku na její plnohodnotný vstup do války. V lepším případě po volbách v roce 2025, případně i dříve.
S jakými pocity vůbec sledujete dnešní sociální demokracii?
S hlubokým smutkem v duši. Nijak mě proto nepřekvapuje, že si ji pan Barta vybral pro svůj „projekt“. Zároveň mě docela baví sledovat know-how manipulace s veřejným míněním, aby oligarcha dosáhl svého cíle. Stejně jako v prezidentské volbě nejdůležitější roli budou hrát výzkumy veřejného mínění a veřejnoprávní média. Všimněte si, že hned po zveřejnění tohoto podnikatelského záměru sociální demokracie náhle překročila pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Sněmovny. Mediální masáž proto bude pokračovat v přímé korelaci se sumou, kterou Jan Barta je ochoten agenturám pro výzkum veřejného mínění zaplatit. Prezidentskou volbu mu tento postup vyhrál.
Co říkáte na to dělení na „demokratickou“ a „toxickou“ část sociální demokracie? Nemůže být pro někoho „toxické“ naopak to, že se strana, která má hovořit za lidi práce, podřizuje ambicím a penězům podnikatele, který věří, že má ten správný pohled na svět?
Sociální demokracie se z nejstarší politické strany změní v hobby jednoho podnikatele. Jejím hlavním úkolem bude podpora prezidenta Petra Pavla. Vůbec nejde o politiku, ale o byznys.
Hlavním cílem pana Barty je vybudovat „proevropskou levicovou stranu“. Máte pocit, že zrovna to je segment, který je v české politice neobsazen?
Já jsem si až doposud myslel, že tuto úlohu hraje neomarxistická pětikoalice v čele s Piráty. Vidím, že jsem se mýlil. Zřejmě je pro sponzory prezidenta Petra Pavla málo radikální. Navíc se obávají, že se svou asociální politikou brzo zcela zdiskredituje. Proto k ní vytvářejí alternativu, která nebude spojená ani s Berlínem ani s Bruselem, ale jen s Washingtonem.
Není to podle všeho jediný pokus vybudovat novou politickou alternativu současné pětikoalici. Demonstrace na Václavském náměstí byla jednoznačně spojena se stranou PRO, bývalý premiér Jiří Paroubek se snaží sjednotit tradiční levicové strany s dalšími levicovými proudy, je zde stále i hnutí Přísaha… Myslíte, že některý z těchto projektů má šanci prorazit?
Jsem v tomto ohledu velmi skeptický. Objektivně je úkolem všech těchto alternativ rozdrobení a rozhádání opoziční politické scény. Jednotliví aktéři se liší hlavně tím, zda to dělají z blbosti nebo za cizí peníze. Nejlépe se to dá rozlišit analýzou scénářů a schémat, podle kterých fungují. Sleduji dlouhodobě počínání pana doktora Rajchla a jeho strany PRO. Marně hledám zásadní rozdíl mezi ním a Milionem chvilek. Ty totiž v plné nahotě ukázaly, že nespojenost občanů se dá takzvaně neškodně kanalizovat demonstracemi. I těmi opravdu velkými. Zapojit se přímo do politiky a voleb jim však jejich sponzoři zakázali.
Úkolem PRO je v podstatě totéž, ale mají ještě jeden důležitý úkol navíc – odříznout nespokojené občany ochotné demonstrovat od všech ostatních politiků (i odborníků), kteří by jim mohli nabídnout jinou alternativu, než se jednou za měsíc sejít na náměstí a protestovat.
Můžeme podle vás očekávat nějaké posuny i na vládní straně Sněmovny, nebo je „pětikoalice“ pevným spojenectvím, které může vydržet i přes další volby?
Kdysi jsem Pětikoalici charakterizoval aforismem polského satirika Jerzy Lece o nulách, jež se dokáží spojit v řetěz, který lze jen těžko roztrhnout. Jediné, co by to mohlo změnit jsou prezidentské volby v USA v listopadu příštího roku.
Zdroj: Parlamentní listy