Až na dno zelené propasti
Tento týden Evropský parlament učinil další významný krok k tomu, aby se Evropská unie během čtyř až sedmi let vydala na cestu, která skončí zbídačením 90% jejích obyvatel.
Poslanci odhlasovali zpoplatnění zplodin vznikajících při vytápění budov a ze silniční dopravy a postupné odbourávání bezplatných emisních povolenek. To vše má směřovat ke splnění bezohledně prosazovaného cíle snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 o 55% oproti hodnotám roku 1990. V jeho rámci již EU letos schválila zákaz prodeje aut se spalovacími motory po roce 2035. Navíc ke konci loňského roku (za českého předsednictví) přijala normu Euro 7, která již deset let předtím výrobu benzinových a naftových aut de facto znemožní.
Dopady tohoto výronu zeleného šílenství na životní úroveň občanů České republiky jsou zřejmé již dnes. Obrovské náklady na zateplení všech budov (včetně historických staveb) v podstatě zlikvidují vlastnické bydlení. Bruselské směrnice jsou v tomto ohledu velmi vynalézavé. Faktické zrušení individuální automobilové dopravy půjde dvěma cestami. Ta první bude spojena s cenou nových vozů, nedostupných pro většinu populace, druhou pak budou emisní poplatky za fosilní paliva.
Toto je jen aktuální ukázka toho, že současné vedení Evropské unie se svým zeleným fanatismem představuje velmi závažné anticivilizační riziko pro naši budoucnost. V jistých aspektech srovnatelné s islámským fundamentalismem. Green Deal je utopie, která pod záminkou záchrany planety nám má zcela změnit styl života. Jeho tvůrci ho koncipovali tak, aby byl mimořádně skromný pro kmány, ale naopak pohádkově bohatý pro pány a jejich slouhy.
V České republice v tomto ohledu panuje poněkud schizofrenní situace. Většina politiků se na rychlé přijímání „zelených reforem“ kvůli svým voličům tváří skepticky, ale jenom doma. Vláda naopak dělá vše pro to, abychom na dně zelené propasti přistáli jako první. Máme nejdražší energie, nejdražší potraviny, nejvyšší inflaci a jako jediní z celé EU jsme vloni pokračovali v zadlužování. V duchu historických tradic se dá očekávat, že i v momentě, kdy vůči zelenému šílenství začne odpor nejvíce postižených členských států, tak současná česká politická reprezentace a její voliči zůstanou pro Brusel oním pověstným přítelem nejvěrnějším. Až do těch hořkých konců.
Nakonec na náměstích se hlasitě protestuje proti bídě, ale ani ti zdánlivě nejradikálnější kritici se neodváží mluvit o tom, že jde o důsledek zelené politiky EU.