Sto let od vzniku SSSR, jak dlouho půjde EU v jeho stopách?

Předposlední den v letošním roce uběhlo jedno století od založení Sovětského svazu. Tento nejrozsáhlejší státní útvar 20. století vydržel téměř rovných 69 let, než ho prezidenti tří svazových republik (ruské, ukrajinské a běloruské) 8. prosince 1991 rozpustili v Bělověžském pralese.

Zrodil se jako východisko z rozpadu carského impéria a následného chaosu občanské války, aby poté paradoxně nepřežil nedomyšlený pokus o vnitřní reformy za vlády Michaila Gorbačova inspirovaný Pražským jarem.

Sovětský svaz dosáhl svého vrcholného postavení po skončení Druhé světové války, po vítězství nad nacistickým Německem a militaristickým Japonskem. Dokazoval to nejen jeho největší územní rozsah, ale hlavně to, že se stal rozhodujícím činitelem vzniku bipolárního světa. V éře jaderných zbraní se podobné geopolitické uspořádání ukázalo jako záruka dlouhodobé mírové koexistence především na evropském kontinentu.

U nás ve střední Evropě (a vlastně v celé Evropské unii) začínají být velmi aktuální otázkou důvody rozpadu Sovětského svazu. Rozdělil bych je na ideologické a systémové. Největším ideologickým omylem v od počátku osmdesátých let byla pokračující snaha o vytvoření nového sovětského člověka. Ta paradoxně vedla k nárůstu nacionalismu v jednotlivých svazových republikách, a to v situaci, kdy vládnoucí elita postupně opouštěla režim tvrdých represí zavedených za Stalina.

Od šedesátých let se například změnila terminologie KGB ve vztahu k vnitřní opozici a také způsoby jejich pronásledování. Už to nebyli jen agenti imperialismu, ale disidenti. Sice většinou ještě putovali do gulagu, někteří však do psychiatrických léčeben, nebo je vystěhovali za hranice na Západ. V reakci na samizdat (zkratka z ruštiny označující vydávání písemných materiálů opisováním na stroji) byl znovuobjeven předrevoluční termín dezinformace původně vynalezený carskou Ochrankou, obohacený o kágébácký termín dezinformační scéna. Tato odbočka je tu proto, aby čtenáři věděli, na jaké tradice Věra Jourová a Čeští elfové navazují a od koho opisují.

Systémovým omylem SSSR pak bylo zachování dosavadní totalitní struktury vládnutí, která se osvědčila v těžkých dobách, přičemž nesmírně závisela na osobních kvalitách těch, kdo prošli procesem výběru. Za revolučních a Stalinových dob se lidé na vrchol moci někdy doslova prostříleli, v pozdním socialismu spíše propili (málokdo z tajemníků komunistické strany proto vážil méně než 100 kg). To pochopitelně provázely další negativní jevy jako nepotismus a korupce. Východiskem se proto zdály Gorbačovovy reformy, Glasnosť, Perestrojka a propagování abstinence. Jak to dopadlo víme.

Zmiňuji tyto aspekty záměrně, protože nás v České republice jako členské země Evropské unie na téměř sedmdesátileté historii Sovětského svazu zajímá právě mechanismus jeho zániku. Současná EU je totiž paradoxně nevydařenou kopií SSSR Brežněvových dob. Evropský parlament bez zákonodárné iniciativy je přímou analogií Nejvyššího sovětu, Evropská komise se svými komisaři odpovídá politbyru, protože její členové se také spíše volí navzájem, navíc se rekrutují z neúspěšných politiků na národní úrovni. Všemu dominuje snaha o vytvoření nového evropského člověka. S jediným rozdílem – má vzniknout nejen výchovou, ale také dovozem z nejchudších zemí Asie a Afriky.

Historie se opravdu opakuje aspoň dvakrát – jednou jako tragédie, podruhé jako fraška.

Zdroj: První zprávy